Stojím se synem před hotelovým výtahem a říkám si, že by mohlo být fajn, kdyby si zkusil sám přivolat výtah. Rád zkouší něco nového, tak mu povídám: „Vojto, zavolej nám výtah.“ Podíval se na mě a z očí mu doslova čišela radost. Ve vteřince se otočil zpět k výtahovým dveřím a hlasitě zavolal: „Výtahu.“ Pak pozoroval, zda už výtah jede. Dost jej udivilo, že ne.
Situace mě dost pobavila, zejména když jsem si uvědomil, jak doslova Vojta naplnil můj pokyn ohledně přivolání výtahu. Udělal to stejně jako když volá na své kamarády či psa. Jiný význam slov zavolat, přivolat zatím ještě neměl možnost poznat. Pravdou je, že již několikrát v různých situacích mačkal ve výtahu tlačítka, ale to jsme mu vždy řekli, co má zmáčknout. Dostal tedy jasnou instrukci. Tady však čelil nové výzvě.
Použil jsem běžný hovorový výraz s pocitem, že je to jasné. Přece každý z nás by věděl, co se od nás čeká, pokud jsme požádání o přivolání výtahu. Ale Vojtovi nebylo. Myslím, že je docela běžné, že věci sdělujeme či vysvětlujeme z našeho úhlu pohledu a zapomínáme, jak jim mohou porozumět ostatní. U dětí, které se všemu teprve učí, je to hodně patrné.
Vojtovi jsem ukázal na tlačítko pro přivolání výtahu a vysvětlil mu, že je potřeba jej zmáknout, aby výtah přijel. Po celý zbytek pobytu na hotelu kdykoli přivolával výtah, mačkal tlačítko a spokojeně k tomu volal: „Výtahu přijeď.“