Tkaničky
Jako každý rodič, i já jsem učila své děti zavazovat si tkaničky od bot. Dcerka to zvládla na jedničku, přesně podle mých instrukcí. Měla jsem z ní radost, vždy jsem ji pochválila. Také synek se o tři roky později naučil tkaničky vázat podle rodinného postupu. Po pár týdnech jsem však zjistila, že si mašličky na botách dělá naprosto jinak. „Jak si ty tkaničky zavazuješ?“ napomenula jsem ho. „Vždyť jsem tě to učila. Proč to neděláš tak, jak jsem ti to ukázala? Nebudou ti držet,“ zakončila jsem své kázání. „Ale oni mi drží, podívej,“ bránil se synek. Přestože tkaničky držely, bylo pro mě důležité, aby zvládl klasický způsob. Pod nátlakem se tedy nakonec vrátil k mnou ukázanému a požadovanému postupu.
Nedávno si mi jeden skladník postěžoval. Pokoušel se nadřízenému navrhnout změnu v zavedené praxi: „Pane vedoucí, přemýšlel jsem a napadlo mě, že by se návoz materiálu mohl dělat trochu jinak. Mám to v hlavě, jezdilo by se jen dvakrát denně a během dne by jeden člověk zajišťoval pohotovost, kdyby náhodou bylo něco potřeba. Takto jezdíme celý den.“
„Vám připadá, že to takto nefunguje?“ ohradí se vedoucí.
„Ale to funguje, ale …“
„No tak vidíte,“ skočí vedoucí skladníkovi do řeči, „ tak není co měnit.“
Naučená schémata a stereotypy nám brání udělat změnu v práci i v životě. A aby toho nebylo málo, často bráníme ve změnách i ostatním. Alibisticky si myslíme, že je to pro jejich dobro. Chválíme staré osvědčené způsoby, novinky a změny zůstávají bez povšimnutí a bez odměny.
Náš vedoucí skladu možná zažil v dětství něco podobného jako můj syn. Došel k poznání, že iniciativa je zbytečná. Jak to máte Vy? Dáváte přednost vyzkoušeným metodám nebo jste pro inovace? Inspiraci pro inovace najdete v sekci Kreativita.
Mimochodem, synka jsem nezlomila. Dnes už 20letý si tkaničky stejně váže po svém.