Pustil jsem se do vaření. Nevěřil bych, že by mě to mohlo bavit, ale baví. Občas sbírám rady a tipy na zajímavé recepty, kde se dá, a pochopitelně z počátku konzultuji kuchařské postupy se zkušenějšími. Jedním ze zajímavých receptů, na který jsem narazil byla arabská mžaddara, kterou jsem vyzkoušel. Překvapil jsem i zkušené kuchtíky, kteří nevěděli, o co jde, což mě potěšilo.
Když jsem dovařil, pár lidí, s kterými jsem konzultoval koření bharát, které se mi do mžaddary nedařilo sehnat, se mě ptalo na výsledek. S radostí jsem odpovídal, že super. Kamarádka mi připsala do sms: „Jsi šikovný.“, odpověděl jsem, že děkuji a že vím. Na to odpověděla: „A jejé, tady začíná být něco cítit.“.
Asi vnímáte, že se jedná o běžnou přátelskou konverzaci, kdy do sebe s přáteli jen tak popichujeme. Když jsem však přemýšlel nad tím, jak to skutečně je, uvědomil jsem si vážnost často používaného rčení, že samochvála smrdí.
Kolem sebe můžeme vidět zástupy lidí, kteří čekají na pochvalu a ocenění ostatních. A když se jim jí nedostává, propadají nespokojenosti, možná frustraci až depresi. Když se nad tím zamyslíme ještě více, tak to vlastně znamená, že jsme závislí na ostatních, na jejich hodnocení nás samotných. Snažíme se pak ostatním zavděčit, abychom dosáhli ocenění a uznání. A znáte to rčení: "Nesnažte se zavděčit všem.".
Máme naštěstí na výběr. Buď budeme to hodné dítko, které v koutku čeká na pochvalu a ocenění a nebo víme v čem jsme dobří a umíme to také vykřičet do světa. A tomu se říká být sebevědomý.
A kterou cestu si vyberete vy?