Domluvili jsme se s kamarádkou Zuzanou, že vyrazíme na squash. Vezmeme děti, jejich devítiletá Klárka pohlídá našeho Vojtu a přitom se na nás budou koukat. Po týdnu nicnedělání jsem se na pohyb těšil. Hodinu před odjezdem přišla od Zuzany SMS, necháme děcka doma, Klárce se nechce jít, Vojtu pohlídá u nás.
Když jsem si SMS přečetl, naskočila automatická reakce: „Do háje! Proč mi to neřekla dřív, mohl jsem si to zařídit jinak. Navíc nechat děcka samotné není nejlepší.“ Sice s nimi bude i starší Pavel, kterému je 14 let, ale i tak. Do toho se pomalu rozplývala představa očekávaného pohybu. Snažil jsem se Zuzaně dovolat, abych jí řekl, že se mi to nelíbí. Domluvili jsme se přece jinak. Nebrala telefon.
Když jsme se konečně zastihli, byl jsem už tak nabroušený, že konflikt na sebe nenechal čekat. Typické dokazování, kdo je vinen, kdo za to může, proč jsi nedala vědět, proč ty jsi neudělal … a také na čí straně je pravda atd.
Nefunkční a zbytečné, přitom automatické, naskočí to jako nic. Zvenčí situace určitě vypadá jako banalita. Nicméně když za den řešíte spoustu drobností, tak potom stačí málo. Znáte to, 100 krát nic umořilo …
Přitom jsem mohl hned na první SMS říct: „Promiň, ale tohle řešení mi nevyhovuje. Můžeme to udělat, jak jsme se domluvili nebo to necháme na jindy, co ty na to?“ A pokud bychom to nechali na jindy, jít si třeba zaběhat.
Automatické reakce popisuje mimo jiné Transakční analýza, která vám pomůže je identifkovat. Nestanete se vůči nim imunní, ale začnete je poznávat v každodenních situacích a můžete je postupně začít měnit. Důležité v takových situacích je, zda budeme hledat viníka nebo řešení situace. Když najdeme viníka, určíme, kdo za to může, možná se nám uleví, ale skončíme v roli oběti. Mnohem lepší je však role tvůrce. Tvůrce má totiž možnosti dělat věci jinak. Oběť ne.
Mj. odpověď tvůrce mě napadla až při běhání. Tak doufám, že příště přijde dříve.