Jedna ze studentek dálkové studia se při sobotní zkoušce obrátila na vyučujícího: „Mohu vás poprosit, jestli byste mě vzal dříve? Spěchám, víte, mám doma čtrnáctidenní miminko.“ Vyučující popošel až k dotyčné mamince, postavil se tak blízko, že se musela v lavici zaklonit, aby mu viděla do očí. Zpočátku nic neříkal, jen se upřeně díval. Poté zvolna pronesl: „Mám doma dvě koťátka, mají rozpáraná bříška, byla na operaci. Moc bych s nimi potřeboval být doma.“ Studentka zůstala beze slov.
Připadá vám daná situace neskutečná? Není. Příběh mi povykládala kamarádka, která se rozhodla, že když už má děti samostatné, pustí se do vysněného studia Andragogiky.
Když jsme situaci spolu rozebírali, ptal jsem se proč se někdo proti takovému chování neozval. „Víš, to máš těžké. Jednak jsme všichni tu zkoušku chtěli udělat a navíc u něj možná budeme někteří dělat státnice".
Asi už tušíte, že se zde jedná o klasické zneužití moci, které pramení z příliš vysokého sebevědomí. I když ono vlastně vysoké sebevědomí neexistuje. Jen nízké sebevědomí. Prakticky jde o různé strany téže mince. Pokud by totiž sebedůvěra dotyčného pedagoga byla v normě, jednoduše by odpověděl, zda to možné je či není.
Na podobné typy je vhodný asertivní přístup, správné použití technik v pravý okamžik dělá divy. Můžete se těšit na příští týden, přineseme vám řadu ukázek, jak řešit komplikované rozhovory.
Snad jen závěrem, že ten den studenti dělali zkoušku z psychologie.