„On je problém v tom, že u nás vedoucí nevědí, co chtějí. Každý chce něco jiného a nakonec vynadají vám.“ postěžovala si Anička během tréninku. Zeptal jsem se jí na konkrétní situaci „Třeba minulý týden. Kolega, který zastupuje vedoucího mi říkal, abych nakrájela maso na guláš. Tak jsem se do toho pustila. Když jsem toho měla asi půlku hotovo, přišel druhý a že potřebuje připravit kosti, a že to spěchá. Co mi zbývalo, šla jsem mu je připravit. No a do toho přišel ten první a pustil se do mě, že jsem tu práci nedodělala. To pak máte chuť se na to vykašlat. Chcete jim vyhovět a ve výsledku jste za blbce.“
Napadne vás, kdo za danou situaci může? Stejnou otázku jsem položil Aničce. Chvíli dumala a pak řekla: „Já?“. „Ano“, přikývl jsem, „A víte proč?“ Opět se zadumala a po chvíli povídá: „No já se jsem asi měla ozvat, že jsem slíbila dodělat to maso na guláš a když by na ty kosti kolega spěchal, tak se jít domluvit s tím prvním, že to maso bude později.“
Měla pravdu. Tedy částečně. Tím, že souhlasila s přípravou masa uzavřela dohodu, kterou následně porušila. Pokud nám někdo něco slíbí a nedodrží, jsme obvykle pochopitelně naštvaní. A to samé se stalo tady. Někdy stačí říct, dodělám tohle až přijdu. A pokud to nejde, informovat prvního kolegu, že nastala změna a jeho úkol dokončím později. Pokud však neuděláte nic, výsledkem je obvykle konflikt.
Druhá část příčiny naší situace je také ve způsobu vedení daného oddělení. Protichůdné požadavky pohodě, spokojenosti a aktivitě zaměstnanců nepřidají. Každopádně pokud Anička informuje prvního kolegu, případně se dohodne, že dokončí práci a pak přijde pomoci, udělala v této situaci, co mohla. Odpovědně přistoupila ke své části podílu na výsledku situace. Pokud změníme svůj přístup, často se změní i chování druhé strany. Vybočíme totiž ze svého schématu či automatismu, chcete-li.
Zkuste si i vy v tomto týdnu vybočit ze svých automatismů.