„Představ si, že Petr se mnou už rok bydlí a ani jej nenapadlo, že by mi měl přispívat na nájem a domácnost. Navíc má skoro dvakrát takový plat jako já. Všechno nechává na mě. Že mu to není hloupé.“, stěžovala si Martina. Z toho, co říkala, byla cítit určitá nespravedlnost. Postupně ke stížnostem přibyly další domněnky: „On si asi myslí, že je to tak v pořádku, vůbec ho nenapadlo se na nákladech podílet. Nejde přece jen o nájem, ale to je praní, jídlo spotřeba vody, atd.“ Tady jsem se dozvěděl, že Petr je něco na způsob lachtana, tedy stále ve vaně.
Když jsem si vše vyslechl, ujistil jsem Martinu, že nejsem ten pravý, kdo jí s tím pomůže, ale že je nutné tohle řešit s Petrem. „Když já nevím, jak mu to mám říct. Navíc jsem kvůli tomu už pěkně nazlobená.“ „Jak mu to tedy chceš říct?“, ptal jsem se. „Zeptám se ho, jak si to představuje, jestli si myslí, že ho budu živit.“
Kombinace toho, že nevíme jak svůj požadavek sdělit a emocí, které sdělení doprovázejí, mohou ve výsledku vést ke katastrofě. Namísto jasně formulovaného požadavku se spustí vlna výčitek, které komunikační proces zablokují. Druhá strana se začne bránit a obvykle je zkažený celý večer, dochází k emoční explozi. Emoce v nás dále porostou a každá strana se bude snažit ukázat, že je v právu.
Někdy stačí malá změna, která je většinou jasná a všem srozumitelná. Nesmírně těžko se však realizuje. Začněte vyjádřením svých pocitů a následně formulujte požadavek. „Petře, nejsem spokojená s tím, že všechny náklady domácnosti hradím sama, a proto se s tebou chci domluvit, jak si náklady rozdělíme.“
I když možná nedosáhnete požadovaného výsledku, určitě takto usměrníte svou emoční energii, která komunikaci nezablokuje hned na samém začátku.
Když jsem se Martiny po týdnu ptal, jak se situace vyvíjí, dozvěděl jsem se, že ještě nebyl správný čas. Oddalováním řešení narůstají negativní pocity a později tyto emoce držíme na uzdě mnohem hůře. Je však jen na nás, jak si to zařídíme.