V komunikaci s druhými neříkáme často, co chceme. Vyjadřujeme se oklikou, narážkou, někdy jen něco poznamenáme a očekáváme reakci. Když nepřichází, jsme nespokojení. Situace může vyústit až v konflikt. Například otázka: „Nechceš zajít nakoupit?“, je na první pohled úplně jasná. Patrně po nás druhá strana chce, abychom nakoupili. V tom případě by dotaz formulovaný vhodněji zněl následovně: "Budeš prosím tě tak hodný a zajdeš nakoupit?". Jasně formulovanému dotazu, prosbě, přání může druhá strana lépe vyhovět.
Znatelnější směřování ke konfliktu je tomu v případě výčitek. „Jak to, že jsi po sobě neuklidil nádobí v kuchyni?.“ Patrně po nás autor výroku nechce vysvětlení, proč jsme nádobí neuklidili, ale chce zjednat nápravu. Výčitky někdy přejdeme v klidu, často však přejdeme do obrany či protiútoku. „Však ty jsi taky minule nechal na stole hrnek od kafe celý den.“ A konflikt může začít.
Jak to změnit?
Zkuste se zaměřit v následujícím týdnu, jak formulujete požadavky na druhé. Říkáte jasně, co chcete? Jaká je vaše představa toho, co od druhých požadujete? Například v našem případě by formulace požadavku mohla znít následovně: „Prosím ukliď nádobí v kuchyni.“ Pokud poznáte, že vaše požadavky na druhé nejsou jednoznačné, začněte je měnit. Ve složitějších případech než jsou naše příklady se můžeme druhých zeptat, co by od nás potřebovali vědět či zda jsme se vyjádřili srozumitelně.