Plánování aneb funkční domluva s předstihem
Žijeme v době, kdy disponujeme mnoha komunikačními prostředky, které by nám měly zefektivnit život v mnoha směrech. Zda se tomu tak děje nebo ne, nebudu nyní analyzovat. Rád bych se ale podělil o jeden postřeh, který považuji za zajímavý.
Uvedu dva osobní příklady z dětství a dospívání, kdy se komunikovalo prostřednictvím psané korespondence, případně telefonu, který ovšem neměl standardně každý.
Pocházím z poměrně dost rozvětvené rodiny a vzpomínám si, že když jsem byl malý, jezdívali jsme často s rodiči na návštěvy ke vzdáleným příbuzným. Vybavuji si přesně, že když se taková návštěva plánovala, napsala maminka korespondenční lístek na příklad své tetě na Vysočinu, že by ji ráda viděla a že by chtěla s rodinou přijet řekněme poslední sobotu v měsíci. Věděla, že teta dostane lístek za dva dny a že jí hned odepíše, takže měla do týdne odpověď a pokud byla kladná, věděli jsme, že za tři týdny jedeme k tetě na návštěvu. Tak se i stalo. V očekávaný den jsme naprosto pohodově po snídani vyjeli a přirozeně k tetě dojeli. Ta nás očekávala a dále vše probíhalo v duchu rodinné návštěvy.
Druhý příklad je z dob gymnaziálních studií, kdy jsme se spolužáky jezdívali občas do Jeseníků na turistické výlety. Domluva probíhala většinou během školního týdne a v pátek po vyučování jsme si definitivně řekli, že nedělní výlet platí a sraz bude v 7,30 na nádraží. To bylo vše. V neděli jsme byli v uvedeném čase na místě, kdo nepřišel, nebyl, nejel, ani to nikdo moc neřešil, nebylo jak, jeli jsme tedy my, kteří jsme tam byli a v pondělí jsme se dověděli, proč někdo nepřišel a nejel, tedy co se komu vlastně stalo. Den jsme si užili.
Pokud se přemístíme časově do současnosti, kolik z vás si umí představit, že se s někým domluví na návštěvě dva nebo tři týdny předem a bez jediného potvrzování se návštěva zrealizuje? Osobně si myslím, že závratná většina to nebude. Dnes má totiž stále více lidí problém vůbec naplánovat něco dva tři týdny dopředu (nemluvím teď o byznyse), pokud ano, většinou následuje série potvrzovacích telefonátů, sms, různých dílčích změn, rušení termínů, volba termínů jiných, plašení na poslední chvíli, rozhodování se v závislosti na momentální náladě, stresování v den realizace, informování o dopravní situaci atd. Troufnu si říct, že z dnešní doby se vytratila taková ta pohoda, nenucenost a nekřečovitost, hlavně zodpovědnost za důsledky své volby. Moderní komunikační prostředky umožňují naopak přes nesporné výhody, které mají a které zde nebudu zpochybňovat, neustále on-line měnit to, co bylo dohodnuté a stále více lidí vlastně ani není schopno funkčně zodpovědně plánovat a organizovat si čas. Stali se oběťmi povrchnosti uspěchané doby a zacyklili se natolik, že nevědí, jak ze soukolí vystoupit dříve, než je semele.
Jaké pocity ve vás tento „fejeton“ vyvolal?
Kam patříte vy? Mezi ty, kteří se dnes dohodnou, že půjdou s kamarádem za týden v 18h večer na pivo, dají si to diáře a tak to bude nebo ty, kteří do poslední chvíle nevědí, co budou dělat a nejsou schopni se domluvit jinak než spontánně tady a teď? Mnohdy s odůvodněním, že nevědí, co bude = v realitě „co když přijde lepší nabídka?“ „co když se mi nebude chtít“ však mam mobil a mohu zavolat…