Když jsem se učil létat na paraglidingovém křídle, provázela mě po celou dobu určitá úzkost. Přeci jen mám z výšek respekt až mírné obavy. Proto také nelezu po skalách. Při vzletu do vzduchu je však úzkost z výšek rázem pryč. Největší obavy, které přetrvávaly dlouho po kurzu, byly ze startu a z přistání. Právě start a přistání jsou dovednosti, kterým se věnuje na kurzech patřičná pozornost. Docela rychle jsem si zvyknul na to, že mi při startu někdo říká, co a jak mám udělat a ne jinak tomu bylo při přistání.
V loňském roce jsem absolvoval jednu z výjezdových akcí s doprovodem zkušených instruktorů, kteří nás při startu a přistání navigovali. Šlo o termické létání, kdy využíváte stoupavých proudů a můžete tak ve vzduchu poletovat i několik hodin. Proto si instruktor na přistání vzal knihu a při čekání na nás se začetl. Tak důkladně, že přehlédl, jak jdu na přistání a také si zapomněl zapnou vysílačku. Výsledkem bylo, že jsem se musel spolehnout na sám sebe. V hlavě se mi začaly sumarizovat všechny poučky a doporučení ohledně rozpočtu na přistání. Celé přistávání provázela patřičná nervozita a stres. Ale přistál jsem.
Zpočátku jsem byl na instruktora nazlobený, ale nakonec převládl vděk. Díky němu jsem se posunul o kousek dále a začal si vychutnávat nádheru spolehnutí se sám na sebe a zvládnutí náročné situace. Následný start byl rovněž samostatnou akcí.
Myslím si, že mít možnost se spolehnout na někoho druhého či požádat o pomoc je moc dobře. Je jen otázkou, kdy si z toho však vytvoříme návyk a nejsme již schopni či ochotni k samostatnému kroku. Stejně tak pokud pomoc nabízíme, ostatní ji časem mohou považovat za samozřejmost. Paradoxně jim tak již nepomáháme, ale spíše škodíme.
A na koho se spoléháte vy?